Největší rána však přišla s počátkem nového ročníku. Střední odborná škola a střední odborné učiliště Dubno, v jehož hale házenkáři trénovali a hráli zápasy a která byla s ohledem na házenou postavena, odmítla halu nadále házenkářům pronajímat. Z házenkářů se stali prakticky bezdomovci. V Příbrami, ani na celém okrese neexistuje jiná hala odpovídající házené. Výstavba haly za příbramskou sokolovnou je stále odkládána. A tak, zatímco v jiných městech se házená stěhuje z hřišť do hal, jeden z nejtradičnějších oddílů republiky nastoupil opačnou cestu. Problémem je, že ani jedno hřiště v Příbrami není pro házenou příliš vhodné.
Naštěstí vedení SOŠ a SOU dovolilo hrát alespoň soutěžní utkání v hale na Dubně, bohužel jen pro podzimní část soutěže a za velmi zvláštních podmínek. Hráči musí celou halu včetně šaten, hlediště a chodeb pečlivě umýt a uklidit. To má ale i svou výhodu – prokazuje to morální kvality hráčů. Ihned po zápase se všichni bez výjimky a bez řečí uchopí košťat, hadrů a kbelíků a jmou se poctivě uklízet a umývat každý kousek určené plochy. A tak mi ani moc nevadí, že před i po zápase mám plné auto tohoto pro házenou velmi nezvyklého nářadí a doma pak vše skladuji a suším hadry na podlahu. Ale máme halu. Kde budeme hrát na jaře ví Bůh.
Ještě větší problém je s tréninkem. Hřiště jsou volná jen v pozdních odpoledních hodinách, kdy od konce září už není vidět. Konec konců hráči se ani dřív sejít nemohou. V zimních měsících je možné trénovat jen v době, kdy stálí nájemci – fotbalisté, jsou ještě, nebo již venku. To je v listopadu a snad v březnu. Ani hodiny, které se podařilo získat pro žáky – večer od 18,00 nejsou pro děti ideální.
Za těchto podmínek můžeme stav příbramské házené po sportovní stránce hodnotit jako uspokojivý a výsledky dokonce dobré.
Družstvo mužů sice v jarní části středočeské divize nepodávalo tak oslnivé výsledky jako na podzim roku 2003, ale vítězství v soutěži bez problémů uhájilo.
Ani v regionální lize, kam na podzim postoupilo a kde startuje řada družstev bývalé třetí ligy, si nevede nejhůř.
Družstvo se opírá o výkon základní sestavy, zejména o techniku, rychlost a hráčskou vyzrálost Jiřího Pecky, chytrost hrajícího trenéra Dana Nováka a důraz Martina Ctibora. Pochválit je nutno i Pavla Černého a nenápadné, o to důležitější hráče Františka Tilingera na křídle a Tomáše Turana na pivotu. Výraznou oporou byli brankáři. Většinu zápasů odchytal Jiří Kubal. Ten se však na sklonku soutěže zranil a tak na poslední dva zápasy nastoupil zkušený Jaroslav Nedavaška, který v poslední době nevěnoval házené mnoho času a – udivil. Škoda, že z dorostu přišlo jen několik hráčů a někteří nadějní, jako dravé křídlo Chvál a vysoký střelec Fous předčasně skončili. Doufejme, že ne nastálo.
Při všech problémech je umístění v regionální lize po podzimu na 5. místě s minimálním odstupem od třetího místa velmi dobré. Ocenit nutno přístup všech hráčů. Družstvo produkuje velmi pohlednou házenou.
Horší je to v současné době s mládeží. Oddíl má již jen jedno družstvo, které stejně jako v předchozím ročníku startuje v kategorii starších žáků. Loni bylo stejné družstvo ve stejné kategorii velmi úspěšné. Probojovalo se do celostátní zimní žákovské ligy a patřilo k nejlepším v kraji. Po odchodu dvou hráčů (oba hrají ligu mladšího dorostu v Písku) se družstvu rozpadla koncepce a skončilo před branami kvalifikace pro celostátní zimní soutěže. Příčin neúspěchu je ale celá řada. Družstvo má dostatek hráčů. Ne všichni však k házené přistupují soustavně a odpovědně. Ti odpovědní jsou navíc často nemocní. Ale hlavní problém je v tréninkových možnostech.
Ani ekonomická situace oddílu není růžová. Oddíl dokáže krýt provozní náklady jen stěží, díky členským příspěvkům, příspěvku Tělovýchovné jednoty Spartak Příbram a spolupráce s akciovou společností ZAT Příbram.
Házená má v Příbrami dlouhou tradici. Vždy vzorně reprezentovala město, řadami oddílu prošla obrovská řada občanů. Bylo by velmi smutné, kdyby se problémy ještě prohloubily a oddíl, třeba jen dočasně zanikl.
Ing. Zdeněk Vojíř
předseda oddílu
